Samozřejmě, že mluvím sama se sebou. Občas potřebuju radu experta.

...........................................................................................

Anonymně

26. srpna 2014 v 23:38 | Adina |  Můj malý svět
Přiznám se, že se bojím prozrazení. Bojím se, že někdo z mých známých či přátel (nebo ještě lépe nepřátel) zjistí, že píšu blog. Je to paradox - zveřejňuji své názory na internetu, kde si je může přečíst kdokoliv, ale nechci, aby to někdo věděl.


Pravidelní čtenáři, co na mé stránce nejsou poprvé si jistě všimli, že tato stránka není typický "deníček". Občas sice něco z mého soukromí či mých emočních výlevů vyjde na povrch (např. Končím s vámi kluci! nebo Věřím ve věrnost), ale spíš se snažím držet své reálné "já" za hranicemi blogu.
Pokud tipujete, že jsem o svém blogu neřekla vůbec nikomu ze svého okolí, vyhráváte zlatého bludišťáka. Už jsem našla pár blogů, které píšou lidé, které v takové té daleké realitě znám osobně. Děsí mě představa, že by ti lidé (o kterých já vím, že je znám), zjistili, že já Adina jsem ve skutečnosti slečna XY, kterou znají. I proto nezveřejňuji moc věcí z mého reálného života - trpím bláznivou představou, že by mě podle toho mohl někdo poznat, a pak prozradit všem, kde se to vlastně schovávám. Nechci být taková ta "pomatená holka, co si píše blog".
Jsem dětinská. Vím, že bych se neměla stydět za to, jaká jsem, co si myslím nebo co dělám (třeba, že píšu blog). Své názory prezentuji jak v realitě, tak v té virtuální realitě stále stejně. Nemusím své názory skrývat, jen mám pocit, že na blogu můžu být ještě otevřenější. Jsem tu volná a stejně tak moje myšlenky. (Trochu klišé, nemyslíte?)
Ale co si budeme povídat, některé přátele nezajímá vždy všechno co říkáte. Někteří rádi diskutují o politice, jiní o soukromí a s jinými si třeba vyměňujete recepty. Na blogu si můžu psát co chci - recenze, vylít si zlost nebo okomentovat světové dění. Také né vždy na vás mají vaši kamarádi čas. Když chci někomu sdělit svůj názor, nemusím čekat do příští středy, kdy konečně sežene hlídání pro své dítě a udělá si na mě čas - stačí prostě, abych si udělala čas já, naťukala pár řádků a je to ze mě venku - to co jsem někomu chtěla sdělit, jsem sdílela na internetu pro miliardy lidí. (No a co, že z těch miliard si to přečte jen nepatrná část).
Teď z jiného soudku. Každý blogger chce být úspěšný. Chce, aby jeho blog četlo co nejvíce lidí, aby měl co nejvíce komentářů. I já jsem taková (jaká ironie, že?... Toužím po tisícovkách návštěvníků, ale zároveň se popularity bojím... Každý nový čtenář by totiž mohl být někdo, kdo mě zná a mohl by mě prozradit). Zní to i vám, tak šíleně jako mně?! :-D
Musím říct, že poslední dobou se mi docela s návštěvností dařilo, každý jiný by byl určitě za taková čísla vděčný, ale ve mě začaly hryzat pochybnosti... Nebyla jsem prozrazena? Nenašel můj blog někdo známý, nespojil si ho se mnou a teď se on a kupa mých známých a známých jeho známých baví na můj účet? To proto mám určitě takovou návštěvnost!
Nevím proč mě tolik deptá představa, že bych byla prozrazena. Prostě jsem tak nějak spokojená, že tady na svém blogu můžu být sama (sama se svými několika desítkami neznámými čtenáři denně).
Už jsem měla párkrát nutkání blog smazat, aby s ním zmizely i všechny ty mé hloupé myšlenky - utéct od nich a přestat se k nim hlásit, aby je někdo nemohl použí proti mě. Smazat historii, aby nikdo nezjistil, že po nocích čtu cizí blogy a komentuji články na nich nebo píšu své vlastní bláboly... Ale vždycky z toho nějak sešlo - zní to sentimentálně (jako když babička prohlíží staré fotoalbum), ale přečetla jsem si pár pozitivních komentářů, kde se občas někdo zmíní, že se u mého článku zasmál nebo mě pochválí a já si pak pomyslím, že zase nebudu až tak marná. Těší mě, že někdo je ochotný ty moje kecy číst :)

A to je konec lehce zmateného článku, kde odstavce na sebe moc plynule nenavazují a celé je to jen popis směšné obavy z prozrazení (kolikrát už tu tohle slovo padlo?). Nevím, jestli se tu někde pohybuje podobný šílenec, který ač sděluje své názory veřejně, bojí se, aby nikdo nepřišel na to, že za tím celým stojí on. A jestli jste to právě vy, tak se ozvěte, ať vím, že v tom nejsem sama :-D
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 27. srpna 2014 v 1:16 | Reagovat

No, taky se mi to párkrát stalo, že mě začal číst někdo, kdo nechci. Nejlepší je prostě pustit to z hlavy a psát si, co chceš, i když zároveň nemít na blogu nic, co by na tebe někdo moh vytáhnout.

2 M. M. | Web | 27. srpna 2014 v 9:37 | Reagovat

naozaj zaujímavý článok a pobavil ma veľmi. :D samozrejme v dobrom.
Tiež nechcem aby niekto vedel, že  si píšem blog, ani moja rodina. A kamaráti už vôbec nie, pretože podľa mňa je pre nich písať si blog niečo detské, ale pritom to tak vôbec nie je. Pred kamarátmi by som to určite nezmienila, ale predsa len jeden človek z reálneho života o mojom blogu vie. Je to môj priateľ, pretože keď sme volali na skype a ja som neustále niečo písala, tak sa ma stále pýtal, že čo také píšem a keď som nechcela povedať, tak ma podozrieval, že si píšem s nejakými inými mužmi. :D  :D Tak som musela vyjsť s "mojím tajomstvom" von, ale zobral to úplne v pohode, v podstate ho to ani veľmi nezaujíma. :D Takže neboj, určite nie si sama blogerka, ktorá nechce byť prezradená! :D :-)

3 Aky Aky | Web | 27. srpna 2014 v 11:52 | Reagovat

O tom mém blogu ví pouze minimum lidí - pouze ti, kterým bych ty věci, co píšu, stejně řekla. Vím, že oni se proti mě neobrátí a taky že o tom nikomu neřeknou.
Jo, taky se bojím tý popularity a možná jsem byla raději, když jsem žila v pocitu, že moje články nikdo nečte. Dobrý článek, zajímavý pohled na blogování.

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 27. srpna 2014 v 12:13 | Reagovat

Ono se to ale zase přeceňuje. Já osobně jsem třeba už několika přátelům adresu mého blogu dala. Zjistila jsem, že pokud se tam vůbec podívali, tak dvakrát a dál to neřešili. Pak se mi stalo, že jsem zjistila, že mí dva známí kluci ten blog objevili a důkladně prolezli. První reakce byla asi: Ježišmarja, oni si to všechno přečetli! Ale pak jsem si řekla - a co má být? Skoro s nimi nemluvím, oni o něm věděli už nějakou dobu a přesto se o tom nikdy nezmínili a mně to může být nakonec jedno. Když to píšu veřejně, píšu to opravdu veřejně.
Jediné, co by mi vadilo, kdyby na to přišla rodina. Ne sourozenci nebo tak, ale matka, babička, tety - ti by naprosto šíleli zděšením z toho, že si dovoluju svoje názory napsat tak, že si je někdo může přečíst. A já bych neměla chuť jim vysvětlovat, že ta jejich zaprděnost a starost o sousedy rozhodně není i mou.

Ale o tisíce návštěvníků nestojím, ani kdyby mezi nimi neměl být nikdo, kdo by mě znal. Protože na druhou stranu pořád sledovat komentáře u stovek článků, co už mám, čelit i tomu, že s vyšším počtem návštěvníků je větší šance na trolla a idiota... to zase není tak super :D

5 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 27. srpna 2014 v 12:15 | Reagovat

A mimochodem - ty se tu navíc nemáš za co stydět. Tvoje názory i články jsou super a stala ses po letech prvním novým přírůstkem v mých oblíbených blozích a vůbec prvním, který jsem na tom svém uvedla :D

6 Míša Gřešková Míša Gřešková | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 13:03 | Reagovat

Chápu tě. Taky jsem si nedokázala představit, že by někdo z mého okolí mohl číst můj blog. Byla to noční můra. Něco nepředstavitelného. Později se o mojem blogu dozvěděla nejlepší kamarádka a pak taky kamarád. Měla jsem chvíle, kdy jsem uvažovala, že blog zruším protože mi to bylo proti srsti, že to všechno četli. Že věděli, jak se cítím.
Teď, když mám nový blog ví o něm skoro všichni. Rodiče, kamarádi, spolužáci. V podstatě proto jsem si založila nový blog, protože jsem to s psaním myslela vážně, ale nechtěla jsem, aby četli všechno co jsem kdy napsala.
Ale abych byla upřímná, občas mi to teď chybí, to když jsem mohla napsat cokoli a nemusela jsem se obávat, co si o mě pomyslí kamarádi, jak na to zareagují rodiče.

7 hogreta hogreta | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 19:11 | Reagovat

Dřív o mém blogu věděl jen můj přítel. Postupně se o něm ale dozvídali další a další lidé, takže jsem si řekla, že už se na nějaké skrývání můžu vykašlat - a začala jsem zveřejňovat i fotky. Teď už o mém blogu ví nejenom můj partner, ale i moje kamarádky, část rodiny, známí... Dokonce některé články už byly někým přeloženy do rodné řeči mého partnera a vydány na spravodajských webech i s mými fotkami. Jop, to jsem se fakt styděla, navíc jsem nemohla skotrolovat, co tam o mě vlastně píšou. Takže o mém blogu ví i rodina partnera, která těch pár přeložených článků četla a to jsou přes deset tisíc kilometrů daleko a neumí česky. Přesto mě skrz mé články mohou znát blíž a znát moje niterné pocity víc, než člověk, se kterým jsem třeba v pravidelném kontaktu. Jo, je to zvláštní.

Ale už jsem si zvykla. Ze začátku mi to bylo nepříjemné, ale teď už je mi to fuk. Je mi jasné, že lidé, kteří mě znají, na mě názor nezmění, protože na blogu píšu jen to, co si myslím - takže to nikoho nemůže překvapit. A pokud to přece jenom někoho překvapí a názor na mě změní (tím negativním směrem), tak mi to může být jedno, protože to znamená, že to zase tak dobrý přítel nebyl.

A ty mi z blogu připadáš jako moc fajn holka a kdyby se vyklubalo napovrch, že jsi moje kamarádka, tak bych spíš měla radost z toho, že si mám s kým pokecat o blogování:-D. Rozhodně si myslím, že patříš k lidem, kteří se za svůj blog a věci, co na něj píšou, vůbec stydět nemusí:).

8 hogreta hogreta | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 19:15 | Reagovat

[4]: Jop, mám podobnou zkušenost. Přátelům jsem adresu svého blogu dala, ale určitě to neřeší tak, jak jsem se obávala, že to budou řešit. Ví, že bloguju, občas něco přečtou, ale že by patřili k pravidelným čtenářům mého blogu, to se říct nedá. Říkám si, čím to asi bude - tím, že mě znají natolik, že moje názory na ty dané věci už dávno znají? Asi jo. Každopádně to není tak horké, jak jsem si myslela, že to horké bude:).

9 Radfordová Radfordová | Web | 27. srpna 2014 v 20:14 | Reagovat

jo, tohle jsem řešila jen pár dní zpátky. můj problém je to, že opravdu píšu osobní věci a někdy je docela těžký je zašifrovat. obavou z popularity trpím spíš kvůli spoustě lidí s odlišným názorem, kteří by ke mně mohli být až přehnaně kritičtí a podobně... což je trochu zvláštní, uznávám. kritiku přijímat umím, ale měnit se už asi tolik ne :D
přijde mi vtipný, jak se svým způsobem stydíme za svoje názory. taky nejsem typ, co by se ve skutečnosti neozval, ale řešit něco tak jako na blogu reálně prostě nedokážu. ještě pořád mám pocit, že na lidech ze svýho okolí jsem příliš závislá, než abych se s nima mohla pravidelně neshodovat.

10 Meggy Meggy | Web | 27. srpna 2014 v 20:27 | Reagovat

Když jsem blog začínala psát, znaly jeho adresu asi dvě nebo tři kamarádky, které také psaly blog a s jeho založením mi pomáhaly. Ale samozřejmě se to pak rozneslo mezi lidi ze třídy, teda hlavně kluky, protože to bylo před pár lety a to jim ještě přišlo vtipný řešit holčičí blogy.
Nejdřív mě to štvalo, ale pak mi došlo, že ať si založím jakýkoli blog, tak na něj vždycky někdo může přijít. A že ty věci, co prostě nikdo nemá vědět tam psát nebudu.
Ale já narozdíl od tebe píšu docela víc deníčkovsky, takže je víc poznat, kdo to píše. Čte to několik mých přátel a mně to nevadí.
Chápu ale, že tě to děsí. Mě spíš děsí to, že nikdy nevíš, čí blog na druhou stranu čteš ty. Pro mě to nakonec bylo docela překvapení v některých případech :)

11 pracujemezdomova.bloger.cz pracujemezdomova.bloger.cz | Web | 27. srpna 2014 v 21:39 | Reagovat

Myslím, že máš zbytečné obavy a blog je príma věc. když tak koukni ke mně, mám sice blog na takové nevšední téma - tedy co se týče dnešních mladých lidí, ale třeba se ti bude líbit. Kdyby tě něco zaujalo, napiš mi, ráda poradím.

12 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 22:16 | Reagovat

Já jsem s anonymitou celkem bojovala, ale nakonec jsem si na blog dala fotku. A prý to není zas takové terno, hodně lidí si mě s někým plete :D Takže se nemusím bát, že se na mě lidi na ulici dívají jenom proto, že si vedu blog :D

13 cincina cincina | Web | 27. srpna 2014 v 22:56 | Reagovat

Jo, tak v tomhle ti docela rozumím. Sice se nebojím popularity, protože chci být populární:D
Ale bojím se toho, že někdo z mého blízkého okolí zjistí, že mám blog, kde si někdy vylejvám srdce. Bylo by to nepříjemný. Blog je vlastně místo, kde se dokážu otevřít, a můžu napsat cokoliv. Nikdo mě nebude soudit, a nikdo neví, kdo jsem. Svoboda!

14 without-problem without-problem | Web | 28. srpna 2014 v 2:32 | Reagovat

Několika kamarádům jsem adresu na svůj blog už dala, ale to byli tací ti, které znám jako jedince a ne členy nějaké "skupiny"..jestli to vůbec dává smysl :-D Takhle..že nemáme žádné společné přátele.
Já docela často píšu o jedné dost specifické osobě a kolikrát jsem mu chtěla dát odkaz do zpráv, ale vždycky si uvědomím, že pak už o něm psát nebudu moct, protože si přečte všechno i to, co nechci. Už to nebude otevřené..  :-x
Občas si říkám úplně ty stejné věci, co ty, ale jindy je mi to zas úplně jedno.. koneckonců bych konečně někomu dokázala, že nejsem úplně tak neschopná, abych si nedokázala vést blog. ;-) :-D

15 Ireth Vay Ireth Vay | Web | 28. srpna 2014 v 13:23 | Reagovat

Já jsem kdysi měla ještě jeden blog, jenomže řekla jsem o něm kamarádce a ta se prořekla před dalšíma kamarádkama, proto jsem si ho zrušila. O mém současném blogu vědí jen rodiče, i když... no, tak trochu lituju že jsem jim to řekla 8-O Už přecijenom se musím trochu v něčem omezovat (sprostá slova stejně nepoužívám, ale i tak) a někdy je to takové... na nic. Ale s tím už nic neudělám. :-D

Já jsem na blogu měla taky jednu dobu fotku, ale stejně jsem ji nakonec oddělala :D No co má blog společného s mým ksichtem??? :D

Jinak povedený článek, mluvíš mi z duše!

16 Verunka T. Verunka T. | Web | 28. srpna 2014 v 15:43 | Reagovat

Mám to úplně stejně. Taky jsem se chtěla podělit se svými myšlenkami a přitom jsem se až panicky bála, že mi na blog přijde někdo z okolí a využije to proti mně. A víš co? Přišli na to, protože se to uhlídat nedá a musíš s tím dopředu počítat. Na druhou stranu, to, že ti na blog někdo přijde, může mít i pozitivní dopad. U mě to tak alespoň většinou bylo.

17 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 22:38 | Reagovat

I já to tak cítím.. řeším, jak by asi reagoval ten a támhleten z mých známých, kdyby zjistil, co jsem ve skutečnosti zač. Pravda ale je, že se ani moc neschovávám. Blog je prostě izolovaný a spousta lidí ví, že si ho vedu, ale co. Nikdy mně nenajdou, muhehehe. A ne, nepřipadá mi nic špatného, hloupého, nebo povrchního na tom, psát si blog. I když je zase spousta takových lidí, jejichž blog mně prostě obsahově...deptá :D Já nevim, ale deníčky asi nejsou můj šálek kakaa. A díky za toho bludišťáka :P

18 tajneomne tajneomne | Web | 31. srpna 2014 v 19:24 | Reagovat

Tohle bych klidně podepsala! Jsem na tom úplně stejně, stačí se podívat na název mého blogu :D Informace o sobě se snažím prozradit jen takové, podle kterých mě nikdo z reálného světa nemůže identifikovat, ale stejně se děsím, že to někdo dokáže :D

19 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 31. srpna 2014 v 22:23 | Reagovat

O mém blogu ví brácha a rodiče, ale bráchu nezajímá a rodiče slíbili, že ho číst nebudou. Ani už nevím, jak se o něm dozvěděli...
Hlavně si pamatuju na to, co mi řekla máma: "Ty to tam dáváš na internet a každý si to může číst, jenom já nemůžu?"

20 Janča Janča | E-mail | Web | 1. září 2014 v 17:19 | Reagovat

Chápu tě, protože kamarádka to taky tak má. Ale ona ani já nemáme zas tak velkou návštěvnost, skvělé články a oblíbený blog, takže nemusíme mít moc strach, že by na něj narazili známí. Mně by to teda nevadilo, ale jelikož mi to nevadí, tak můj blog nikdo z přátel nevyhledává (pouze o něm ví pár lidí, kterým jsem se zmínila, včetně mého přítele, kde mi to občas vadí, ale jindy jsem ráda za jeho podporu). Tak nevím, jak to máš ty, když tvůj blog je přece jen navštěvovanější, ale myslím, že i kdyby sem zašli ti tví (ne)přátelé, tak by tě třeba nepoznali. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••